Příprava a postřehy účastníků pobytu
Už tím, že jsi se rozhodl pobyt ve tmě absolvovat, jsi sám sebou na tento pobyt připravován. Aktivně vstupuješ do Tmy jako podpůrné zóny s neohraničeným potenciálem tvoření v gravitačním poli lásky. Toto pole při svém pobytu spoluvytváříš a podílíš se na něm. Proto měj na paměti, že vše, co vstupuje do Tvého života, vše, čím se zabýváš, má co do činění s Tvým záměrem, který Tě přivádí do tmy. Není potřeba nic více, než pečlivě sledovat své myšlenky, své pocity a své chování. Souvislosti a pochopení se vynoří, až přijde jejich čas.
Pro inspiraci si můžeš přečíst postřehy a zážitky několika účastníků pobytu ve tmě. Budeš-li po svém pobytu chtít poreferovat ostatním o svých prožitcích, vhledech a pochopeních a cítíš-li to opravdu ze srdce, pošli mi svůj příspěvek na e-mail a já jej zveřejním. Zde jsou tedy zmíněné reportáže účastníků (některé z nich byly z důvodu přílišné obsažnosti zkráceny, snahou byl co nejmenší zásah do jejich autentičnosti):
Jiří
Na pobytu ve tmě jsem byl od 30.5. do 6.6. 2015. Do tmy jsem šel proto, že se cítím delší dobu zablokovaný, na životní křižovatce a nevím kudy se dát dál, neukazuje se mi žádná cesta. Místo pobytu jsem vybral intuitivně a nechal tomu volný průběh. Hostitelka byla velmi spřízněná duše a našli jsme mnoho shodných prvků ve svých životech. Doprovázela mne, jídlo bylo vynikající, dokonce jsem cítil, že večeře je pro mne už navíc a jedl jsem jenom v poledne. Bezprostředně před nástupem mne trochu přepadl strach, ale po zhasnutí jsem se cítil velmi příjemně, harmonicky, beze strachu. První 3-4 dny se nedělo nic, cítil jsem trochu nudu a nervozitu, že se pořád nic neděje. Využíval jsem možnosti poslechu meditativní hudby, poezie a mluveného slova. Zhruba ve 3/4 pobytu jsem měl krátkou vizi nádherné zamrzlé krajiny, kdy je vše pokryto jinovatkou, v popředí byl potok, u něj 1 nebo 2 stromy, v pozadí příroda. Celý obraz vyzařoval hlubokou krásu. Takže jsem z toho pochopil, že to je obraz mé vnitřní duševní krajiny-proto se cítím zablokovaný. Žádný další silný zážitek jsem tam neměl.
Po opuštění tmy jsem zažíval silnou synchronicitu-byl jsem tam vlakem, zpáteční spoje jsem neměl napsané, došel jsem na nádraží a vlak jel asi za 15 min. Po přestupu na další spoj se ovšem stala zajímavá věc: Asi po 20 min.jízdy se vlak zastavil mezi stanicemi v přírodě a průvodčí se omlouval, že se porouchala lokomotiva. Bylo slyšet reptání lidí ze všech stran, přesto, že byla sobota odpoledne. Pro mne to bylo naopak velice příjemné, po tom zcitlivění ve tmě mi slunce a pohyb vlaku nedělaly moc dobře. Po chvíli mne napadlo, jestli tím ke mně Bůh, Vesmír, nějak nepromlouvá a silně jsem cítil, že ano. Vnímal jsem to jako potvrzení vize ze tmy - Lokomotiva, která nejede, netáhne to co má...bylo to silné. Asi po půl hodině se to podařilo opravit a jeli jsme až do cíle.
Lena
Byla jsem ve Tmě skoro před rokem (v dubnu 2015). Byl to pro mne rozhodně zážitek. Poznala jsem tam, že se mohu naladit na sebe samu, naslouchat a vnímat svoje nitro. Navíc jsem se naladila i na svoje okolí, měla jsem sebou kameny a srdce z dubového dřeva. I s těmito "neživými" předměty jsem poznala napojení a komunikaci. Srdce z dubu mluvilo o síle a odvaze. Kámen o tom, že jsme na světě, abychom zažívali radost a lásku. Na vlastní kůži jsem poznala, jaké jsou to pocity. Můžu říct, že úplně jiné, než když má člověk radost třeba z nových bot. Bylo to úžasné. Zažila jsem ve Tmě pocity radosti a obrovské lásky sama k sobě. Všichni jsme jedno. Úžasné poznání.
Hanka
Jsou tomu tři měsíce, co jsem vystoupila po týdnu ze tmy. Slíbila jsem, že se o pobytu ve tmě zmíním a napíši, jaké to bylo. Jenže se mi do toho nějak nechtělo. Nedokázala jsem přenést svůj prožitek do mluvených slov, natož abych o tom psala. Teprve včera se něco změnilo. Jakoby právě teď nastal ten čas. Uzavřela se jedna velká kapitola v mém životě. Začala jsem si sama sebe skutečně vážit a poprvé v životě jsem pocítila k sobě samé hlubokou úctu.
Na tmu jsem se dlouho připravovala. Cítila jsem, že tam chci jít, jen mi trvalo asi tři roky se na týdenní pobyt v temnotě připravit. Přece jen jste sami se sebou, se svými myšlenkami a ať chcete nebo ne, jste se sebou konfrontováni. Svůj záměr pro absolvování pobytu ve tmě jsem půl roku před jeho začátkem formulovala své pečovatelce takto:
"Můj záměr pro tento pobyt... . Cítím, že se potřebuji ještě více otevřít, najít sebe samu v jádru. Ráda bych se otevřela nepodmíněné lásce, ukotvila se v sobě a očistila se alespoň na chvíli od vnějšího světa, který nás chtě nechtě ovlivňuje. Ráda bych tedy našla ryzí sebe, načerpala vnitřní sílu... . To je to, co bych si přála a proč cítím, že potřebuji pobyt ve tmě. Jestli se mi to podaří, to zatím nevím."
Vlastně jsem tehdy volala po tom, že mi tam někde hluboko chybí odvaha. Sice jsem už mnohé situace zvládla, ale cítila jsem, že tam kdesi v hlubinách mám pořád z něčeho strach. Proto jsem se chtěla podívat do očí sama sobě a svému strachu. Ten se začal projevovat už před odjezdem. Týden ve tmě a o samotě mě pěkně děsil, ale bylo mi jasné, že tímto procesem mám projít. Každým svým krokem jsem si byla vědomá toho, že se právě teď dívám svému strachu do očí. Viděla jsem sice ve tmě myši, hady a různé jiné bytosti, které by mi za normálních okolností naháněly strach, ale také jsem pochopila, že pokud jim nedělám zle, vlastně jen existují. Stejně jako já… Také jsem si uvědomila jednu velmi zásadní věc. Ve chvíli, kdy ztratíte zrak, začnete opravdu vnímat ostatními smysly a hlavně: začnete cítit energie. Cítila jsem, jaké to je, když přesně víte, co se stane. Když cítíte, jaký je člověk, který sedí naproti vám, aniž byste ho viděli. Cítila jsem přesně, co se děje kolem mě, jaká je atmosféra v domě, u kterého byla chatička, aniž bych věděla, co se tam odehrává. Věděla jsem přesně, kolik je hodin, jaké jím jídlo a s jakým pocitem bylo vařeno. A jak to všechno vím? Jak si můžu být jistá, že jsem to cítila správně? Po dobu mého pobytu se mi změnila průvodkyně. Petra se o mě starala tři dny a pak se z důvodů stěhování o mě začala starat Jana. Nejdřív jsem měla ze změny strach, ale pak jsem se celému procesu odevzdala, protože jsem cítila, že to vše je z nějakého hlubšího důvodu. Díky změně jsem poznala, že aniž lidi vidíte, opravdu vyzařují nějakou energii, kterou pak šíří kolem sebe, včetně toho, jaké připraví jídlo. A podle těchto dvou parametrů jsem se nacítila na to, jaké obě ženy jsou. Uvědomila jsem si tím, že lidé podvědomě cítí naše energie. Proto se na nás napojují určití lidé a určití lidé jsou nám sympatičtí a jiné nemůžeme vystát. Díky změně průvodkyň jsem našla vlastní hodnotu, uvědomila jsem si, že i když mě lidé nevidí, přesto mě cítí. Také jsem díky srovnání pochopila, že pokud dávám od srdce a kvalitní, lidé to poznají. Proto i ve tmě je skutečně Světlo. I ve tmě vidíte, i když nevidíte. Nevidí sice vaše oči, ale vidí vaše srdce. A ano, i ve tmě jsem byla schopná rozeznat kde je umyvadlo, kde je postel, toaleta či sprchový kout. Prostě to vidíte, cítíte, i když nevidíte.
Do tmy jsem se rozhodla odjet bez jakékoli hudby. Cítila jsem, že mám jet skutečně sama za sebe a že pokud mám něco slyšet, prostě to tam bude. A tak se také stalo. V místnosti mě čekaly tři nahrávky, na kterých bylo mluvené slovo a nějaká hudba. Třetí den ve tmě mi to nedalo a jednu nahrávku jsem si pustila. Cosi mě nutilo poslouchat pořád dál. Až jsem přišla ke cvičení, které bychom měli praktikovat, abychom se očistili od všeho zlého. To cvičení spočívalo v tom, že opakujete pořád za sebou 6 ctností srdce: vděčnost, soucit, odpuštění, pokora, pochopení a srdnatost.
Ze začátku jsem příliš nerozuměla slovu "srdnatost", ale v nahrávce jsem se dozvěděla, že se v podstatě jedná o odvahu, která vychází ze srdce. Cítila jsem, že přesně kvůli tomuto cvičení jsem se měla vydat až sem, šest hodin jízdy vlakem z Prahy, daleko od všech a všeho. A tak jsem začala cvičit. Třikrát denně třicet tři krát jsem odříkávala šest slov. Vděčnost. Soucit. Odpuštění. Pokora. Pochopení. Srdnatost. Právě to poslední slovo mi ve výčtu všech chybělo nejvíc.
Po skončení pobytu ve tmě jsem měla problém se vrátit do reality. Přece jen týden se nacházíte v chráněném bezpečném prostředí, kde vám nic nechybí. Měla jsem pocit, jako kdybych se vrátila do maminčina lůna, je tam klid, bezpečí, dostanete najíst, jste v relativně malém prostoru, ale nic víc vám nechybí, hloubáte si, hrajete si, občas cvičíte a spíte. Pak jednoho dne uvidíte světelnou záři a vy víte, že musíte ven. Že váš čas prostě přišel. Najednou prostě jdete na svět.
Ve tmě mi bylo dobře, spousta věcí uzrála, hodně mi toho došlo a já si neuvěřitelně odpočinula. Cílila jsem, že život je tam venku a že mám řešit vše, co mi do života přichází. Věděla jsem, že své srdce plně otevřu až ve chvíli, kdy budu mluvit, kdy se postavím sama za sebe a kdy se nebudu bát dát najevo, co cítím, aniž by mě paralyzoval pocit strachu nebo viny, že můžu někomu ublížit. Potřebuji začít stát sama za sebou. Potřebuji přestat dělat věci výhradně pro druhé. Potřebuji si uvědomit, kde jsou moje hranice. A právě to jsem včera pocítila. Uvědomila jsem si, kde jsou hranice mé důstojnosti a kam až jsem schopná zajít, do jakých situací jsem ochotná se dostat, když si sebe sama nevážím. Včera jsem snad poprvé v životě pocítila hranici vlastní sebeúcty a proplakala celé dopoledne nad tím, co jsem všechno schopná vydržet pro blaho ostatních, avšak na hranici své vlastní důstojnosti. Uvědomila jsem si, že není řešením házet vinu na druhé, protože mě do takové situace dostali. Naopak. Je potřeba s láskou a soucitem začít dávat najevo to, co cítíme - bez křiku, zloby a výčitek. Pokud vás druzí milují, otevřou svá srdce se soucitem a pochopením, budou vám naslouchat, a nebo se o to pokusí, jak nejlépe umí… a když se nepokusí, mají svá srdce zavřená a zajímají se na prvním místě jen o sebe. Takové lidi je skutečně nutné nechat odejít. Bez výčitek a pocitu zklamání.
Tak to mi dala tma.
Lucie
Musím říct, že mi v chatce bylo opravdu moc dobře. Jak jsem pořád říkala, že se mi tam nic zvláštního neděje, tak vlastně až jsem vylezla ven a až se úplně rozednilo a pak v průběhu soboty, jak jsem se dostávala zase do civilizace, tak jsem si uvědomila, jak jiné to v té chatce bylo. Samozřejmě klidnější a pro mne pohodovější, ale taky takové to spojení se sebou a ponoření se do sebe a vůbec vnímání všeho bylo mnohem intenzivnější. Lecos jsem si promyslela, tak doufám, že se mi povede i aplikovat v praxi a hlavně si udržet co největší pohodu, klid a přirozenost, alespoň uvnitř sebe. A třeba si občas nějakou tu malou tmu zvládnu udělat aji doma.
...a taky jsem možná malinko pochopila ten soucit a odpuštění. Malinko. Tak snad jsem i něco odpustila a taky opustila...
Mimochodem přivykání na světlo nebylo nijak problematické. Prostě jsem ráno otevřela dveře, ještě bylo trochu šero, teprve svítalo, párkrát mi to jakoby bliklo před očima a působilo to černobíle, ale to bylo určitě tím šerem a taky námrazou, a pak už v pohodě. Hlava se mi moc nemotala, špatně mi nebylo. Pochopitelně první krůčky byly takové nejisté, ale byla jsem zvědavá ven, a jestli už vychází slunko, takže jsem musela vylézt. Byly ještě červánky a naproti na louku přišly srnky. Hezké přivítání zase na světle.
